PNS Midsummer challenge PRAHA - OSTRAVA
/ 370 km / 13:11 h / 28,1 kmh / 3305 m /

Jak lépe oslavit letní slunovrat než jízdou z Prahy do Ostravy. Dánská značka PAS NORMAL STUDIOS každoročně pořádá výzvu, kterou zvládnete tak, že ujedete za jeden den alespoň 200 km. V období výzvy máte slunce v zádech, které je navíc na vrcholu svých sil, což jsou perfektní podmínky pro pořádnou jízdu. Proto jsem si řekl, že možná nastal konečně čas dojet až domů, do Ostravy.

Kudy jet?

Možností kudy jet je opravdu hodně a já sám jsem neměl absolutní představu, kterou cestu vybrat. Samozřejmě trasa s nejmenším počtem kilometrů vyhrála. Bohužel mě v poslední třetině výzvy čekaly Jeseníky a většina nastoupaných metru celé trasy. Pro mě klíčovým aspektem byl malý provoz a co nejvíce kilometrů na cyklostezkách. Tady jsem vsadil na všem dobře známé Mapy.cz a myslím si, že to docela zvládly.

Od rozbřesku do soumraku

Polovina léta - letní slunovrat a čas, kdy doba mezi rozbřeskem a soumrakem trvá téměř věčně. Na trasu Praha - Ostrava jsem vyrazil malinko před 5:00. První sluneční paprsky už vyčnívaly zpoza horizont a venku mě přivítal krásně svěží vzduch, což jsem věděl, že nebude trvat věčně. Předpověď nebyla sice tak drsná jako předešlé dny, ale lehce přes 30 stupňů mě čekalo. Teď už jen stačilo spustit Wahoo a vyrazit. 

Trasa začala Radotínskou lávkou a výjezdem na Točnou, který jsem si s krásným východem slunce docela užil. Pokračoval jsem Pruhonicemi a výhledy na Prahu, která v té době ještě spala. V Říčanech jsem poté míjel nekonečnou kolonu aut mířících do města, kde jsem se konečně vymotal z širšího okolí Prahy a mířil na Kolín. Místní lesopark v Kolíně mi připomněl mé cyklokrosové zážitky ze známého závodu Toi Toi Cup Kolín. Před stým kilometrem, mezi Kolínem a Prahou, jsem projížděl hřebčínem v Kladrubech. Nekončící aleje stromů, bíle natřené ohrady lemující krásně rovnou silnici, plnokrevníci a jejich páni. Na tomhle místě jsem prostě musel na chvíli zastavit a vychutnat si místní atmosféru.

Po krátké pauze, pár doušcích vody a kávové tyčince jsem vyrazil do Pardubic, které jsem lehounce objel a mířil na Choceň a Ústí nad Orlicí. Ten, kdo někdy jel vlakem směr Olomouc, tak ví, že přesně v tomto místě není žádný signál, ale o to to tam je krásnější. Nekonečná zeleň, mnoho malých potůčku a chatek. Musím říct, že tuto asi 50 km část jsem si fakt užil. Jen cyklostezky, žádné velké stoupání a příjemný stín, prostě paráda.

Po pohodové 200 km jízdě jsem začal pomalinku stoupat a poprvé ochutnal Orlické hory, kde na mě čekal dobře známý kopec ze závodu Regionem Orlicka Zborov. Závod, který mě provedl Orlickými horami a mám na něj opravdu krásné vzpomínky. Kopce jako Cotkytle, Zborov a Crhov vždy ukázaly svou sílu a určitě stojí za projetí. Orlické hory byly za mnou a já sjel do Šumperka, kde na mě čekal můj dobrý kamarád Marian. Nemohl se mnou jet od začátku, protože v ten den měl promoce. Dojel semnou ale poslední třetinu, která byla asi úplně nejtěžší.

Projíždíme Šumperk a začínáme stoupat směr Jeseníky. Čeká nás 12 km kopec s průměrným stoupáním 6%, což se po 250 km docela projeví. Dáváme oba malou placku a snažíme se kochat místními výhledy a utěšujeme se, že potom to bude už jenom z kopce. Po více než 45 minutách jsme nahoře a zastavujeme na malou traťovku. Už teď jsem v životě déle na kole neseděl. Trošku cítím záda, ale to se dalo čekat, protože jsem měl závodnější posed od Šňupyho, který nepočítal s tím, že pojedu 12 hodin v kuse. Každopádně kvituji mé staré tretry S-Works Lace, z kterých se časem staly perfektní papuče. Extrémně úzké a tvrdé Sidi, které mám teď, by určitě nebyly dobrá volba a možná bych nasedl do vlaku už v Pardubicích.

Nic, jedeme dál a začínáme sjíždět. Po chvíli nás čeká poslední zoubek a pak jen dolů do Bruntálu, kde zastavujeme. Po zhodnocení trasy nastává první malá krize, protože realita se úplně neshodovala s profilem. Pořád se to všelijak vlnilo a foukal proťák. Nedalo se však nic dělat a my museli jet dál, protože pomalu nás začal tlačit čas. Nekonečné vlny zdoláváme poctivým střídáním a ukrajujeme kilometry společně. Před Opavou se otevřely krásné místní scenérie, které spolu s nádherným západem slunce, větrnými mlýny a vojenskými bunkry připomínaly Holandsko, nebo sever Francie. 

Vjíždíme do Opavy, kde se proplétáme centrem a jedeme konečně směr Ostrava. Kilometry na cedulích začínají mizet a my se blížíme k cíli. Místní cesty už znám, což mi paradoxně úplně nepomohlo, protože vím, že nás čeká dost zvlněný závěr a poslední kopec na místní vysílač. Slunce nám dává poslední své paprsky a my už vidíme vrchol finálního kopce. Se soumrakem si užíváme sjezd a výhledy na Ostravu a Beskydy. Teď už jen posledních pár kilometrů centrem Ostravy a konečně dojíždíme na ikonický železný most přes řeku Ostravici. Únavu střídá radost a konečně stopuju Wahoo, které se zastavilo na 370 km s průměrem 28.1 km/h. Kousek od cíle se nachází místní náplavka se symbolickým názvem "Kodaňská", která je v letních měsících plná lidí. Konečně sedáme na lavičku u řeky a vychutnáváme si pivo plnými doušky.

Tím celý den a moje PNS Midsummer challenge končí. Den plný nádherných zážitků a den, který mi potvrdil, že pomocí vlastní síly jste schopni dojet opravdu daleko. Můj výkon 370 km není zdaleka nějak extrémní, jsou lidé, kteří tuto vzdálenost zvládají několik týdnu v kuse. Někdo během této výzvy ujel 400 km, někdo 300 km a jiný 200 km. Myslím si však, že každý se snažil ujet své maximum a to je vlastně úplně to nejdůležitější. Mé maximum bylo pro rok 2022 370 km a uvidíme, co přinese rok další. Už letos plánuji něco podobného, tak se o kiláky určitě rád podělím. #vzhurunakopec

Pas Normal Studios Solitude kit

Dánska značka Pas Normal Studios připravila ke své výzvě Midsummer Challenge speciální kolekci dresů, kterou vcelku vtipně a výstižně nazvali Solitude "Samota". Protože je celá výzva oslavou letního slunovratu a vrcholu léta, tak její lehkost a zvolené materiály jsou maximálně uzpůsobené letním teplotám.